Děravý kotel

Do té školy, do které už v září pojedu a o které jsem psala v minulém zápisku, prý potřebuju speciální pomůcky a ty si můžu koupit jen na jednom místě. To místo se jmenuje Příčná ulice a dá se tam dostat z hospody, která se jmenuje Děravý kotel. Hospoda? No, prostě budova, ve které se můžu ubytovat. Proč ne? Určitě to bude krásné místo se spoustou velkých a krásných pokojů...

No... To jsem si myslela do té doby, než jsem vstoupila dovnitř.

Ale hezky popořadě.

Hned další den jsem měla v plánu se do toho Děravého kotle vydat. Nachází se na Charing Cross Road.Tam bych určitě trefila, ale táta se rozhodl, že se tam vypraví se mnou. Ale já bych tam vážně trefila sama...

Odporovat jsem si však nedovolila, takže hned ráno jsme vyrazili společně a za nějakou dobu jsme stanuli tam, kde jsme stanout měli. Kolem chodilo spoustu lidí, ale nikdo nezalezl dovnitř. Skoro to vypadalo, jako by tu budovu ani neviděli a nebo ji viděli jako něco, kam lézt nechtěli.

A taky, že tam lézt nechtěli, protože když jsem se na to zeptala táty, řekl mi, že mudlové Děravý kotel vidí jako obyčejné skladiště, a proto nemají žádný důvod tam lézt. Prý kvůli ochranným kouzlům...

Těsně předtím, než jsem vstoupila dovnitř, mi táta vtiskl do ruky zlatou minci, která se nazývá galeon.

A než jsem stačila mrknout, byl pryč.

Nezbylo mi nic jiného, než vstoupit. Ubytovala jsem se a taky se mi povedlo seznámit se se spoustou lidí... Lea, Yuki, Ronnye, Ethan, Carter, Lucas, Giancarlo, Will... To jsou asi ta nejhlavnější jména. V Děravém kotli jsem pak trávila dost času. Řekněme celý zbytek prázdnin.

Pár dní po příjezdu jsem obdržela asi tři letáčky s pozvánkou na akci s názvem Vánoce v létě. Ta akce se konala v Malém Visánku a já se jí zúčastnila.

Byly tam tři soutěže - koulování, plavání a závod. Já se zúčastnila až té poslední, tedy toho závodu. Při té první soutěži, které jsem se neúčastnila, jsem seděla u stolu a seznámila se s Luis a Nat. Obě jsou z Mrzimoru a jsou fajn. Nat se pak zúčastnila té druhé.

Závod spočíval v tom, že jsme dostali sešit a propisku a vydali se na cestu. Po cestě jsme potkávali tabule, na kterých byla otázka a my jsme do sešitu měli zapsat odpověď a ten, kdo doběhl do cíle nejrychleji a měl všechny odpovědi správně, tak ten překvapivě vyhrál. Vítězem se stal... Finnley.

Jo, ten si to zasloužil... A to, že si někdo něco zaslouží moc často nepřiznávám.

Během dalších dnů jsem se seznámila s osobou, která se jmenuje Jessie. A ano, je to ten Jessie. To je to samé jako Ashley, kterého jsem poznala taky. Spolu s Ashleym jsem poznala ještě Daniela. To jsou takoví dva... No, kluci, kteří se zdají jako bráchové, ale nejsou to bráchové. Jeden z nich se jmenuje Haydon a druhej Astley a taky je jeden z Británie a ten druhej z Kanady. Ale povahu mají stejnou.

V Děravém kotli se také objevila jakási rudovlasá slečna. V tu dobu jsem seděla s Nat u baru a ona k nám zamířila. Nat jí řekla "Ahoj", ale já radši "Dobrý den". Ona mi hned řekla, že jí mám tykat. Jmenovala se Vin a po nějaké době prohodila, jak můžou prváci chodit v takovém oblečení, jako chodí. Nat řekla, že já jsem ještě oblečená pěkně, na rozdíl od ostatních. Vin to ale zřejmě nepřesvědčilo, takže se mě zeptala na moji oblíbenou barvu. Samozřejmě, že jsem řekla zelená. Vin vyskočila a stejně jako táta, během chvíle zmizela. Za chvíli se vrátila a přinesla mi pytel. Když jsem se do něj podívala, bylo tam zelené oblečení.

Vin i Nat mi řekly, ať si ho jdu zkusit, takže jsem šla. Podle nich mi slušelo...

Ale mně sluší všechno...

Za pár dní se Vin objevila v Kotli znovu a usadila se vedle mě. Zeptala se, jak se těším na Příčnou ulici, a když jsem jí řekla, že hodně, zvedla se a zavelela: "Tak jdeme."

Prvně jsem nechápala kam, ale pak jsem to poznala. Šly jsme na Příčnou ulici a Vin mi za své peníze nakoupila pomůcky do školy s výjimkou uniformy a hůlky. Ty si prý mám koupit sama. A nebo si mám napsat objednávku. na uniformu. Pro tu jsem se rozhodla a bylo to.

Když se však otevřela Příčná ulice pro všechny, tak i za několik dní nic nepřišlo, takže jsem si ji šla koupit a objednávku zrušila.

A poslední věcí byla kouzelnická hůlka. Před obchodem jsem potkala jednoho kluka. Na hlavě měl klobouk, takovou košili s černýma proužkama u rukávů a měl zrzavý vlasy. A nebyl to Ronnye. Když jsem na něj promluvila, abych ho pozdravila a zeptala se ho, do jaké chce koleje, nejspíše ho to rozhodilo. Asi introvert... OK, nebudu si hrát na extroverta, když jsem taky introvert...

Ale to jsme hodně odbočili od tématu. Teda, já jsem odbočila...

Jakmile jsem se dostala k Ollivanderovi, usadila jsem se na stoličku a čekala jsem, než na mě přijde řada ve vybírání hůlky a zatím jsem sledovala člověka, který byl přede mnou.Už nevím, kdo to byl. Tuším, že Giancarlo. Ale to je jedno. Prostě pak jsem přišla na řadu já a pan Ollivander mi dal do ruky první hůlku. Mávla jsem s ní a světla zablikala, načež on usoudil, že tohle není ta správná.

Tak asi nemůžu mít žíni z jednorožce, no...

Ta druhá už byla ta správná. 11 palců dlouhá, z bukového dřeva a jádro měla z pera ptáka fénixe.

Teď už jsem tedy měla vše, co by mi pomohlo k tomu se stát pravou čarodějkou.

Jade